Archiv
2018
Vážení přátelé a zaměstnanci vysokých škol,
těší mě Váš zájem o další ročník konference pro vysoké školy, který by navázal na původní konferenci konanou při příležitosti nabytí účinnosti tzv. velké novely zákona o vysokých školách.
Zpětná vazba, které se mi dosud dostalo, mě utvrdila v přesvědčení, že konference měla smysl a byla by pro vysoké školy zajímavá a přínosná i v tomto roce. Tím spíš, když všichni víme, že implementace novely ještě nebyla úplně dokončena. Avšak milé rodinné povinnosti, jež mi brzy nastanou, mi neumožňují, abych pro Vás konferenci uspořádala a moderovala i v tomto roce. Věřím, že to pochopíte.
Bude-li to možné, ráda se k pořádání konference v budoucnu vrátím, i proto, že zatím vše naznačuje, že témata k diskuzi budou.
S přáním všeho dobrého Vám i Vašim vysokým školám,
Veronika SmutnáPost scriptum
Protože jsem však nerezignovala na svou snahu poskytovat vysokým školám informace relevantní pro jejich činnost, vězte, že na pořadu 16. schůze Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR (počínající 26. 6. 2018) je novela zákona o vysokých školách (sněmovní tisk č. 156), jejímž cílem je (zjednodušeně) opětovně ("na dostudování") ex lege prodloužit dobu platnosti akreditace studijních programů akreditovaných k 31. 8. 2016, a to až do 31. 12. 2024; jakkoli pro podstatnou část z nich s omezením přijímat uchazeče jen do 31. 12. 2019.
Z okruhu předkladatelů a stanoviska vlády lze soudit, že novela bude schválena, což nám všem - pokud se tak stane - ušetří spoustu starostí s masovým převáděním studentů ze zanikajících studijních programů. Bude to, bohužel, za cenu (opětovné) rezignace státu na předběžnou kontrolu kvality studijních programů, s čímž souvisí riziko, že ve vysokém školství budou až do konce roku 2024 uskutečňovány studijní programy, které by standardním akreditačním řízením po 1. 9. 2016 úspěšně "neprošly"; ostatně ne všechny žádosti o akreditaci či její prodloužení posuzované v roce 2016 byly úspěšné. Nezbývá proto, než popřát Národnímu akreditačnímu úřadu pro vysoké školství, aby si navzdory vysokému zatížení posuzováním žádostí o institucionální akreditace, jako i další naléhavou agendou, našel čas i na kontrolu uskutečňování studijních programů, jejichž akreditaci (a to o více než 8 let) postupně prodloužil bez jakéhokoli posuzování kvality zákon.
Navzdory velkorysému prodloužení doby platnosti dosavadních akreditací je pravděpodobné, že ani nově přidaná doba nebude stačit pro dostudování všech studentů, takže jejich převody bude tak jako tak třeba jednoho dne řešit. Nemluvě o tom, že novela přichází v době, kdy se již řada vysokých škol na zánik studijních programů více či méně připravila, a prodloužení doby platnosti původní akreditace možná nakonec pro některé své studijní programy ani neuvítá. Pozitivní v tomto kontextu je, že takovým školám je k dispozici možnost rozhodnout o zániku akreditace kdykoli před koncem roku 2024, a vyhnout se tak paralelnímu uskutečňování studijních programů v případě, že se již akreditací nových studijních programů stihli přizpůsobit legislativní situaci po 1. 9. 2016.
Pokud je mi známo, existují v tuto chvíli dva modely převodu studentů ze zanikajících studijních programů, které mají poměrně silné tábory zastánců. Zdají se být - v rámci možností daných nedostatečnou právní úpravou - relativně právně možné a vhodné.
Jeden z nich je zastáván Univerzitou Karlovou, kloní se k němu i Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy, což je patrné z jeho metodiky Znovupřijetí ke studiu v případě zániku akreditace studijního programu (zobrazeno 24. 6. 2018). Tento model vychází z předpokladu, že jedinou možnou cestou pokračování ve studiu je realizace přijímacího řízení. Za poněkud odvážnou na něm považuji koncepci fikce podání přihlášky, jakkoli se zdá, že právo studenta/uchazeče aktivně projevit svou vůli je zachováno alespoň na úrovni zápisu do studia, což může být dostatečnou zárukou proti tomu, aby mu vysoká škola vnutila svou vůli, což by bylo beze sporu nežádoucí a rozporné s možností (nikoli povinností) pokračovat ve studiu.
Sama jsem dlouho měla za to, že přijímací řízení je jedinou možnou cestou, jakkoli zbytečně složitou. Zejména pod vlivem Mgr. Prokeše, kterému tímto děkuji za iniciaci diskuze i za projevené názory, jsem však dospěla k závěru, že tomu tak být nemusí, a to zejména proto, že správní řízení, v němž se o ničem nerozhoduje, ve skutečnosti žádným správním řízením není. Podrobnější důvody, jako i postup, který v této souvislosti považuji za vhodný, shrnuji v článku "Co s načatým studiem aneb konec studijních oborů v Čechách. Část druhá: realizace pokračování ve studiu" nabídnutém k publikaci v březnu tohoto roku. Projde-li úspěšně recenzním řízením (na posudky recenzentů dosud čekám), bude publikován v nejbližším čísle časopisu Správní právo a doplní tak úvahy o povinnosti vysoké školy zajistit studentům možnost pokračovat ve studiu publikované pro velký rozsah v samostatné první části článku v aktuálním čísle časopisu. Nejen než se tak však stane, doporučuji pozornosti článek Mgr. Prokeše "Zajištění možnosti pokračovat ve studiu a související otázky (pohled první)" uveřejněný v aktuálním čísle (4-5/2018) časopisu Správní právo, který shrnuje další východiska pro model druhý. Ten staví na nabídnutí alternativního postupu spočívajícího v "převedení" studentů mimo přijímací řízení, avšak za důsledného respektování jejich vůle ve studiu (ne)pokračovat. Důležité v tomto kontextu je, že studium dle názoru obou zmíněných autorů v takovém případě nezaniká, "pouze" v něm dochází ke změně studijního programu.
Osobně netvrdím, že nemůže existovat jiný (za těchto legislativních mantinelů) relativně přijatelný model, či že některý z uvedených modelů je lepší než ten druhý. Cítím však potřebu je oba zmínit a odkázat na zdroje, které o nich uvádějí více informací, a tím poskytnout vysokým školám možnost je samostatně a svobodně posoudit či kritizovat a případně se některým z nich inspirovat. Ostatně v potřebě nějak se vypořádávat s legislativními nároky ne zcela dokonalé právní úpravy jsme zcela jistě na jedné lodi. Snad na ní poplujeme poklidně...