Pár slov k novele, její implementaci a k druhému ročníku konference

Patrně není člena akademické obce, který by nezaznamenal, že v roce 2016 byla přijata významná novela zákona o vysokých školách; od roku 1999, kdy zákon č. 111/1998 Sb. nabyl účinnosti, je jistě novelou nejvýznamnější. Kromě řady relativně drobných změn, kterými se právní úprava pokusila reagovat na nedostatky zjištěné při jejím uplatňování, zakotvila i několik změn zásadních.

Nejpodstatnějším posunem, který novela přinesla, je bez pochyby nový koncept zajišťování kvality vzdělávací a tvůrčí (tj. vědecké a výzkumné, vývojové a inovační, umělecké nebo další tvůrčí) činnosti a s nimi souvisejících činností, v němž byla dosavadní odpovědnost státu v podstatě přenesena na vysoké školy, zejména veřejné. Společně s tím byl otevřen prostor pro vnitřní dohled nad zajišťováním kvality vzdělávací činnosti navázaný na institucionální akreditaci. Zanikla Akreditační komise jako odborný orgán poskytující (závazné) stanovisko v akreditačním řízení do té doby vedeném Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy, jejich sdílenou působnost převzal od účinnosti novely nově zřízený Národní akreditační úřad pro vysoké školství.

Národní akreditační úřad zahájil svou činnost prakticky ke dni účinnosti novely, avšak zahlcen řadou složitých úkolů, zasazených do ne vždy zcela jasného a promyšleného právního rámce, zabýval se v prvním roce své existence převážně vytvářením metodických dokumentů. Na řízení související s oprávněním uskutečňovat studijní program tak došlo zatím jen v minimálním rozsahu, pokud vůbec. Není to nijak překvapivé – vysoké školy měly v uplynulém období mnoho „své“ práce s implementací změn do vnitřních předpisů, s přizpůsobováním se požadavkům správního řádu a zejména pak s vytvářením vlastních funkčních systémů zajišťování a vnitřního hodnocení kvality vzdělávací, tvůrčí a s nimi souvisejících činností; zejména pak ty, které předpokládají podání žádosti o institucionální akreditaci do konce roku 2017.

Jako ne zcela legislativně domyšlené se v průběhu naznačených postupů projevilo zejména upuštění od členění studijních programů na studijní obory, a to jak v kontextu dosavadní existence „víceoborů“, zejména u studijních programů zaměřených na vzdělávání učitelů, tak též v souvislosti s přijímáním uchazečů do studijních programů, jejichž akreditaci nelze kvůli členění na studijní obory za stávající zákonné úpravy prodloužit. Je proto jisté, že již v tomto roce řada vysokých škol přijímá uchazeče ke studiu ve studijním programu, který k 31. 8. 2019 zanikne; letošní uchazeči přitom budou v té době (teprve) na konci druhého ročníku svého studia. Řešení se hledají. Otázkou je, zda dostatečně rychle i pro učitelské „obory“.

Neméně náročné je jistě samotné vytváření funkčního systému zajišťování kvality a jejího hodnocení, ať již proto, že se ze své podstaty jedná o systém velmi složitý s řadou prvků provázaných vzájemnými vazbami, někdy si dokonce odporujících či alespoň konkurujících, nebo proto, že svou komplexností zatím nemá v českém vysokém školství obdoby, pročež není snadné hledat pro jeho uchopení dostatečně návodnou inspiraci. O trochu méně složité, přesto nikoli jednoduché, je pro vysoké školy vytváření vnitřních postupů a pravidel pro schvalování studijních programů, zejména pak takových, jejichž výsledkem bude samotné oprávnění uskutečňovat studijní program (aniž by následovalo posouzení Národním akreditačním úřadem, tedy oprávnění vyplývající z institucionální akreditace).

Novela „zakotvila“ i některé snáze identifikovatelné požadavky, ne nutně však méně náročné. Podpůrná použitelnost správního řádu s sebou na jednu stranu přinesla lepší procesní postavení studentů a uchazečů, které jistě odpovídá aktuálnímu náhledu na práva účastníků správních řízení, a též zřetelněji vymezila povinnosti vysoký škol ve vztahu k nim (realizované zejména studijními odděleními). Na stranu druhou přinesla nemalou administrativní zátěž, ne vždy účelně. Zvláštní úprava v zákoně o vysokých školách sice zúžila některá práva účastníků správního řízení a zjednodušila doručování u vybraných rozhodnutí (oproti úpravě ve správním řádu), přesto řadu běžných specifik vysokých škol nijak nezohlednila. Dostatečné proměny, bohužel, nedoznala ani právní úprava přijímacího řízení, která se v kontextu působnosti správního řádu jeví čím dál tím méně vhodná pro současnou praxi při přijímání uchazečů (která by dodržela všechny požadavky zákona).

Jako poměrně složité a zároveň nákladné se může jevit doručování, a to i přesto, že se novela pokusila ho částečně zjednodušit. Další administrativní nároky vyplývají z požadavku na vedení spisu ke každé věci, nikoli souhrnně ke studentovi; zásada písemnosti se projevuje též v povinné protokolaci vybraných úkonů, například nahlížení do spisu. Nejen to dále souvisí s ochranou osobních údajů, jíž se sice novela samotná přímo nedotkla, přesto je nelze opomenout, a to nejen kvůli zásadní změně právní úpravy, kterou od května 2018 přináší obecné nařízení [Evropské unie] o ochraně osobních údajů.

Z uvedeného je zřejmé, že nastíněné koncepční, administrativní i právní otázky zasluhují pozornost i v roce 2017. Některé z nich jsou složitější než ty, které vysoké školy řešily dosud, ne všechny školy přitom mají dostatečné zázemí pro to, aby jim věnovaly podrobnou pozornost samostatně. Proto je cílem druhého ročníku konference zaměřené na dopady tzv. velké novely zákona o vysokých školách poskytnout školám kvalifikované informační zázemí, prostor ke sdílení zkušeností či postupů, které by mohly představovat dobrou praxi, a v neposlední řadě prostor pro diskuzi nad společnými problémy.

Aby uvedeného cíle bylo dosaženo, vystoupí na konferenci převážně odborníci působící ve vysokém školství, mezi nimiž představitelé českých akreditačních orgánů, zástupci vedení vysokých škol či fakult a právníci na vysokých školách působící. Podrobněji o vystupujících a tématech, jimž se budou věnovat, na webu konference v sekci O vystupujících.

Brno, 16. 6. 2017
Veronika Smutná